Petra Bielinová: Právo na informace v judikatuře Ústavního soudu

02.10.2015 20:01

Povinnost poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím dopadá nejen na samotné obce, města a státní orgány, ale velmi často i na nejrůznější obchodní společnosti vlastněné či řízené státem anebo územně samosprávnými celky. Právě jedné takové obchodní společnosti se týká čerstvý nález Ústavního soudu z června tohoto roku, který se výrazným způsobem zastal žadatele o informaci.

Přestože zákon o svobodném přístupu k informacím platí již patnáct let, stále se najdou obchodní společnosti, které ač bezpochyby naplňují definici tzv. veřejné instituce, odmítají žadatelům požadované informace poskytovat s odůvodněním, že na ně se zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahuje. V takovém případě čeká žadatele o informaci nejprve první kolo soudního řízení, ve kterém je postaveno na jisto, zda ta či ona společnost je povinným subjektem dle zákona a zda na ní skutečně dopadá povinnost vyřídit obdrženou žádost o informace dle zákona.

V daném případě se žadatel o informaci obrátil v listopadu 2011 na společnost CHAPS, spol. s r.o. (CHAPS) a požadoval data celostátního informačního systému o jízdních řádech. Tvorbou těchto dat byla společnost CHAPS pověřena smlouvou uzavřenou s Ministerstvem dopravy. CHAPS však žadateli sdělila, že není povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím a tento názor následně potvrdilo i Ministerstvo dopravy.

Po dvou letech soudního řízení Krajský soud v Brně rozhodl, že na CHAPS se zákon o svobodném přístupu k informacím vztahuje. Žadatel o informace se logicky domníval, že nyní CHAPS bude postupovat dle zákona o svobodném přístupu k informacím, a buď mu informace poskytne, anebo rozhodne o odmítnutí informace. CHAPS však zůstala nečinná. V okamžiku, kdy nečinnost CHAPS trvala již tři měsíce, podal žadatel stížnost dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím a následně správní žalobu na nečinnost CHAPS.

Krajský soud v Brně žalobě na nečinnost vyhověl a uložil CHAPS povinnost vyřídit žádost o informaci ve lhůtě 15 - ti dnů od právní moci rozsudku. CHAPS se však obrátil na Nejvyšší správní soud a ten rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a rozhodl, že žaloba na nečinnost CAHAPS se odmítá, protože žadatel před jejím podáním nevyčerpal procesní prostředky nápravy, respektive neuplatnil tyto opravné prostředky řádně a včas.

Oba zmíněné soudy měly totiž odlišný názor na výklad toho, jak měl žadatel o informaci správně postupovat před podáním žaloby na nečinnost CHAPS. Oba soudy měly za to, že žadatel byl povinen před podáním žaloby nejprve podat stížnost na nečinnost, což žadatel také učinil. Sporné však mezi soudy byl výklad toho, zda pro podání stížnosti byl žadatel analogicky limitován procesní lhůtou dle § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy zda tak musel žadatel učinit ve lhůtě 30 - ti dnů ode dne „prvního“ rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo stanoveno na jisto, že CHAPS je povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím, či nikoliv.

Krajský soud v Brně měl za to, že procesní lhůta dle § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím se na danou situaci nevztahovala, neboť CHAPS byla nečinná de facto již od listopadu 2011 a procesní lhůta jak pro vyřízení žádosti, tak pro podání stížnosti tedy již dávno uplynula. Žádnou lhůtu 30 dnů ode dne vydání rozsudku soudu pak zákon o svobodném přístupu k informacím žadateli nestanoví.

Naproti tomu Nejvyšší správní soud dovodil, že po vynesení prvního výše zmíněného rozsudku (postavení na jisto, že CHAPS je povinným subjektem) počala jak lhůta jak pro poskytnutí informace, tak lhůta pro případné uplatnění stížnosti na nečinnost plynout znova, a to v případě stížnosti analogicky dle § 16 odst. 3 zákona. Žadatel byl proto dle Nejvyššího správní soudu povinen podat před podáním žaloby na nečinnost také stížnost na nečinnost a to navíc ve lhůtě 30 – ti dnů ode dne právní moci prvního rozsudku, a pokud žadatel tuto analogicky stanovenou lhůtu nedodržel, nebyl ani oprávněn domáhat se ochrany ve správním soudnictví.

Ústavní soud pak věc posoudil tak, že ani jeden z výše uvedených výkladů procesních norem nebyl zjevně nesprávný. Avšak za situace, kdy se žadatel domáhá ochrany svého základního práva, musí být zvolen vždy ten výklad zákona, který toto právo účinně chrání. Je-li tedy k dispozici více výkladů, je třeba zvolit vždy takový výklad, který je příznivější pro realizaci práva na informace. V daném případě se tedy Ústavní soud přiklonil k výkladu práva tak, jak jej provedl Krajský soud v Brně. 

Mgr. Petra Bielinová, advokátka. Od roku 2011 se věnuje tématům spjatým s komunální politikou. www.bielinova.cz

Článek byl zveřejněn v zářiovém čísle časopisu Moderní obec 9/2015.

Kontakt

Právo ve veřejném zájmu IČ: 03853462
Chalupkova 1367
149 00 Praha 4

Bankovní spojení:
2900774131/2010
Právní poradenství pro zastupitele:
Mgr. Petra Bielinová
petra.bielinova@pvvz.cz

Mediace:
Mgr. Michaela Tejmlová, LL.M.
michaela.suchardova@pvvz.cz

Předseda spolku Marek Eliáš
marek.elias@pvvz.cz